“We're not ourselves, are we? I'm certainly not myself, not anymore. And you're not either. You don't seem yourself. Not as I remember you.”

10. ledna 2015 v 15:04 | daisy |  just listen
breaking point - the point where stress is so high and overwhelming that you can't help but break down and cry.



Já už prostě nenůžu dál. Jsou dny,kdy jsem celkem šťastná, ale pak je tu 10x víc dnů, kdy se cítím tak, jak bych to nikomu nepřála. Méněcenná, žádné sebevědomí, neschopnost podívat se na sebe do zrcadla. Když se na sebe podívám, vidím nechutně tlustou příšeru, která je všem na obtíž. A i když jsem obklopena lidmi, jsem sama.
Doma... ségra se odstěhovala. Zůstala jsem jen já, mamka a její přítel (který se k nám nejspíš brzy nastěhuje, just great). Nemyslete si o mě že bych jim to nepřála. Mamka je pro mě asi ten nejdůležitější člověk na světě a já pro ni chci to nejlepší. Chci aby měla někoho, s kým je šťastná. A oni šťastní jsou. Vlastně jsou spolu téměř dokonalí. Jenže náš vztah se postupně hroutí. Zná mě ona vůbec? Myslím, že ne. Nikdo mě nezná. Jak píše John Green v PT, "Margo always loved mysteries. And in everything that came afterward, I could never stop thinking that maybe she loved mysteries so much that she became one." Rozdíl mezi mnou a Margo je, že já záhady nemiluju. Ale jednou jsem. Pro sebe i pro všechny ostatní.

Jsem tu pro všechny, kteří to potřebují. Jsem vrba, jsem holka, která vás vždycky bude uklidňovat, že všechno dobře dopadne, že všechno bude ok a vždycky vám poskytnu rameno, na kterém se můžete vyplakat. Vím o svých kamarádech (kamarádech?) spoustu věcí. Ale oni o mě neví skoro nic.

Na Silvestra jsem po dlouhé době někomu řekla část skládačky. A pak jsem se hystericky rozbrečela, protože to všechno muselo ven. Jenže já jsem přece hodná holka a nikoho neobtěžuju svými problémy, a tak jsem se prostě v duchu uklidnila a nahlas říkám v pohodě, všechno bude v pohodě, jsem v pořádku, ale uvnitř si myslím v pohodě nikdy nic nebude a ty to víš.

Na venek vystupuju dojmem hodné, chytré, milé, vyrovnané a vždycky pozitivní holky. Úsměv na tváři 24/7, to si o mně myslí. Jaké by ona mohla mít problémy, ptají se? Co by se stalo, kdyby o mě někdo zjistil pravdu? Protože pravda není hezká. Pravda je, že občas večer brečím dokud neusnu. Že se stresuji i kvůli nejmenším maličkostem. Že nenávidím to, jak vypadám. Že nemám žádné sebevědomí. Že od rána o pěti hodin jsem schopná sníst jen banán a mandarinku. A pak teda večeři, ať není podezření. Co by asi řekli?
Kdyby můj život byl film nebo kniha, v tuhle chvíli by se našel někdo (na 90% by to byl fakt sexy kluk) co by se do mě nějakým zázrakem zamiloval a já do něj a zachránil by mě a všechno by bylo krásné a v pořádku a svět by byl prostě úžasný. Byl to ten typ filmu, kdy si celou dobu přejete být hlavní hrdinkou, i když je fucked up, protože to přece nevadí, je to fakt super film a končí šťastně. A měl by skvělou hudbu. (občas si přeju, aby byl můj život film)


Potřebovala bych s někým mluvit. Říct někomu úplně všechno co se stalo za ty roky, kdy jsem všechno dusila v sobě. Jenže není komu. Nikdy nebylo, nikdy nebude.

(a na 99% tenhle článek stejně brzo smažu, protože se znám)
 


Komentáře

1 livingisthehardest | Web | 10. ledna 2015 v 17:05 | Reagovat

Zlato! :* Pod tohle se můžu s klidem podepsat, ale ono se to někdy zlomí a bude líp - prostě musí! :)) Neboj se, bude dobře <3

Jsme tu pro tebe, já určitě! :)*

2 MinHee | 12. ledna 2015 v 22:09 | Reagovat

K první větě mám snad jediné, haha you just described my life right now. Ale z toho obviňuju zkouškové. Protože to obvykle v sobě dusím. Potlačuju to tak silně, že si to pomalu ani neuvědomuju, jako všechno ostatní. Chápu jak se cítíš... občas to působí jako strašná přetvářka, přes kterou nikdo kolem nedokáže prokouknout. Tobě je z toho zle. Tváříš se ovšem, že se nic neděje a přitom tě to neskutečně užírá. Strašně moc doufám, že ti brzy bude líp.

3 Bella | Web | 13. ledna 2015 v 18:35 | Reagovat

Měla jsem dlouhý období kdy jsem každej den brečela, ale jak nad tím teď přemejšlim, možná to pryč neni, možná to jen dusim protože tu nemám soukromí. Každej den pozoruju jak se spolužáci kolem mě smějou, a já jim jen závidim...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama