“In the end that was the choice you made, and it doesn't matter how hard it was to make it. It matters that you did.”

14. srpna 2015 v 18:36 | daisy |  just listen
Každý den stojíme na rozcestí mezi několikama volbami. Některé jsou malé, jako třeba, jaký zvolit outfit. To jsou volby, které můžou ovlivnit naši náladu, ale většinou neznačí žádný zásadní obrat a neotočí náš život vzhůru nohama.
Pak je tu jejich pravý opak. Otevírá se před námi několik cest, z nichž každá směřuje úplně jinam a mají tu moc zcela změnit náš život a určit obrysy budoucnosti. Na jakou vysokou podat přihlášky, do jakého města, ten či ten, žít, nebo... přežívat?

Na jednom rozcestí stojím už třetím rokem. Zaseklá na území nikoho, s občasnými kroky směřující k jedné (té dobré) či druhé (té špatné) straně. Co vlastně určuje, co je dobré a co ne?

Je to pořád o jednom a tom samém.
A já začínám mít strach, že z tohohle labyrintu jen tak neuniknu.

Občas si přeju jen jedinou věc. Být normální. Průměrná. Splynout s davem a být taková jako ostatní. Nepřemýšlet nad vším tolik a odpoutat se od zatracených čísel, které kontrolují náš život.
Občas si nepřeju nic jiného než vynalézt stroj času a přenést se do minulosti. Je tu hned několik mezníku. Co bych dala za možnost přenést se v čase alespoň do toho nejnedávnějšího.

Asi před třemi lety jsem objevila blog bb. A přes ni jsem se dostala k L. Oba blogy se záhy staly mými oblíbenými a pokaždé jsem čekala na nový článek. Někdy v tí době se ve mně probudila chuť zhubnout pár kil. Přeju si, abych to nikdy nedělala. V té době jsem vážila něco kolem 41 kilo a byla jsem asi o 10 cm menší, 163 cm šestnáctiletá holka.

Nejraději bych byla zase malá... Vymazat uplynulých 18 let a začít znovu.
Už jako malá jsem říkala, že nechci nikdy vyrůst. Že chci být jako Peter Pan.
Ale myslím, že v hloubi duše jsem byla vždycky skoro dospělá. Rozumnější než ostatní děti. Rozumnější než moje starší sestra. Vždycky jsem nejdřív promýšlela důsledky, a pak jsem konala. Už odjakživa jsem se všeho hrozně bála. A to mi zůstalo doteď.


Chci se změnit, ale stejně vím, že zůstanu stejná.
Já jen... vím, že tohle nechci. Nechci zůstat uvíznutá v jednom bodě navždy.
Navždy se nenávidět.

Chci jen...
Jen jednou si s někým promluvit. Otevřeně a bez zábran. Vysypat všechno a vybrečet se a slyšet, že všechno bude dobré.
Není s kým. Nikdy nebude.
A co bych taky řekla...?

"Ahoj, jsem daisy a trpím poruchou přijmu potravy..."


Tohle je s velkou pravděpodobností úplně poslední článek na tomhle blogu. Chci zapomenout na adresy blogů, které jsem poslední roky navštěvovala. Chci se odprostit od svých ideálů a pro jednou udělat to, co je pro mě skutečně dobré. Nechci skončit v nemocnici na transfuzi, která mi už hrozila. Nikdy nechci skončit jako kostra potáhlá kůží. Nikdy nechci mít 40 kilo, protože je to při mé výšce šílené.
Chci se naučit mít ráda samu sebe. Být šťastná. Pustit k sobě lidi a nebát se, že mi ublíží.

Protože na konci stojíme jenom před dvěma volbami.
Ta jedna je život a druhá je nereálný sen.
A i když jsem snílek a ona cesta je lákavá, nejspíš si vždycky vyberu realitu, jakkoli obtížná tahle volba může být.

Díky, daisy.
 


Komentáře

1 Bella | Web | 15. srpna 2015 v 9:01 | Reagovat

Chápu tě. Děláš dobře když už ti hrozí tohle. Hodně štěstí... ve všem :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama