Duben 2016

yeah, you may be good looking but you're not a piece of art...

29. dubna 2016 v 19:08 | daisy |  just listen
Další část mého života je za mnou. Čtyři roky na gymplu jsou ukončeny jako mávnutím kouzelného proutku... a před námi "už" jen přijímačky a maturita. Kill me now.
Čas mě vždy děsil svou nepředvídatelnou předvídatelností. Je to zvláštní, jak některé chvíle připomínají sekundy a jiné se zdají být nekonečné, skoro jako by se zastavil čas. Minulý rok touto dobou jsme se pomalu chystali k moři. Poslední pořádný gymplácký výlet. Jako by to bylo včera. Moře, běh, zmrzlina, slunce, vlny, vítr, běh, jóga, noční debaty, moje holky ♥. A najednou bylo po všem. Přišly prázdniny a zase odešly. Přišlo září a čas se táhl neuvěřitelně pomalu. A pak najednou z ničeho nic - BUM. Leden, únor, březen a duben - všechny tyto měsíce prolétly mým životem stejně rychle jako krajina, kterou pozorujete z okna rychlíku.
A teď je to tady, Už to není za dva roky. Ani za rok. Ani za půl. Přijímačky jsou zítra. Písemné jsou příští týden. Ústní koncem května. Naplno mne udeřila ona nevyhnutelnost a vědomí, že tohle je konec. Moje čtyřletá jistota vzala za své. Každý den už nebudu vídat ty stejné lidi, co poslední čtyři roky. Je konec společným přestávkám a řešením těch nejabsurdnějších věcí. Začátek konce. Konec něčeho, co kdysi bylo začátkem. Nový start. Koloběh života.
Gympl mi dal hodně. A taky mi dnešek pomohl uvědomit si jednu věc - není správné se bát. Není správné zůstávat ve své komfortní zóně, jakkoliv snadné to je. Kdybych se nebála tolika věcí, vše by mohlo být jinak. Mohla bych si víc užívat. Mohla bych být šťastnějí. Nebojte se toho. Žijte.

daisy
(která stále věří, že
tohle je sen, ze kterého
se brzy probudí a zjistí,
že je ve třeťáku)

It was all a thrill I got locked in but I had to go...

22. dubna 2016 v 20:15 | daisy |  just listen
Everything feels fucking crazy. And I feel fucking scared. And yeah, I'm aware that I use the word fuck too much. But somehow, I don't find it too offensive like I would if I wrote in Czech. Like really, I'm basically a goody two shoes.
I haven't written something for a really long time. No surprise. During the years of my "blogging career" I found out that I'm not able to write constantly. Maybe because I'm afraid. It's the internet, you know. It's permanent. When I write too much, I am always afraid that someone close to me will find the blog and they will find out it's me. Silly, I know. But thats me. Sometimes I am way too paranoid.
I don't even know why I write in English. Maybe because the school leaving exam's coming. Maybe because I feel like it. Dunno. I don't even know why I write here. Or maybe I do. I am full of contradictions.
And I am afraid. I am afraid that I won't graduate. That I will disappoint. You know, I'm the type of person who gets straight As. But still... I'm fucking afraid. Sometimes I feel like nobody gets it. Also, next week I'm writing university entrance exam. It scares the shit out of me. So wish me luck.
I feel like right now I don't live at all. I'm tired all the time. And sometimes I feel like giving up. But I am a survivor, right? In addition, someone's been on my mind lately. But it's just a silly crush. It always is. It always fades away. I'm afraid of/to love. My heart's already broken. So why pushing it?
I'm sitting in my room with my window open, breathing fresh air and listening to music. The view's wonderful. It's getting dark and the sky's black and blue and yellow and I just love it. It's extraordinarily calming. Exactly what I need.

Still Daisy.